Vojtova metoda

Autorem reflexní lokomoce je profesor MUDr. Václav Vojta, dětský neurolog, který metodu vyvíjel od poloviny 20. století. Nejedná se pouze o terapeutický systém, ale v širším kontextu zahrnuje i způsob diagnostiky. Kromě primitivních reflexů a polohových reakcí sledujeme zejména motorický projev dítěte. Pro jeho posouzení vycházíme z vývojové kineziologie, která přesně popisuje, co by měl jedinec splňovat v jednotlivých měsících ontogeneze.

Systém terapeutických modelů

Vojtova metoda reflexní lokomoce vychází z předpokladu, že pohybové vzory jsou vrozené (geneticky determinované) a s vývojem centrálního nervového systému (CNS) dochází k jejich automatickému zařazování do spontánní hybnosti dítěte. Nezbytným předpokladem je motivace, touha po kontaktu a komunikaci s okolím. Terapeutický systém Vojtovy metody zahrnuje tři globální koordinační modely (terapeutické modely). Jsou to reflexní otáčení, reflexní plazení a 1. pozice. Tyto modely existují v různých variacích. Podstatné je to, že obsahují svalové souhry, tzv. dílčí vzory motorické ontogeneze, které jsou přítomny ve vývoji zdravého dítěte.

Nezbytnou podmínkou koordinovaného a ekonomického pohybu je optimální (fyziologické) svalové napětí. U dítěte s poškozením CNS je však v popředí patologické svalové napětí, které ho značně limituje v aktivitě. Jeho pohybový projev postrádá variabilitu a koordinaci. Aktivací v modelech reflexní lokomoce nabízíme dítěti fyziologické svalové souhry. Předpokládá se, že dítě je automaticky zařadí do své spontánní hybnosti. V ideálním případě by se efekt terapie měl projevit ve zlepšeném držení těla a následně i prováděném pohybu. Vojtovou terapií tak lze například ovlivnit parametry lezení nebo chůze a to i přesto,
že aktivace pacienta probíhala v odlišné pozici.

Princip terapie

Princip terapie Vojtovou metodou spočívá v tom, že v určité výchozí poloze těla (viz zmíněné terapeutické modely) aplikujeme na definovaných místech, tzv. spoušťových zónách, tlak v požadovaném směru. Aktivace pacienta probíhá bez jeho vědomé účasti na pohybu. Podnět musí působit dostatečně dlouho a z různých míst těla současně, aby došlo k požadované reakci (princip časové a prostorové sumace). Výjimkou je novorozenec, kterého lze aktivovat i z jedné zóny. Odpověď pacienta na stimulaci není vždy jednoznačná a terapeut musí aktivaci usměrňovat. Nežádoucí aktivitou ze strany dítěte jsou tzv. únikové reakce, které znemožňují zapojení požadovaných (fyziologických) svalových souher. Rozpoznání únikových reakcí a jejich úspěšné řešení vyžaduje jistou zkušenost. Nebezpečí tkví v tom, že pokud rodič únikové reakce nerozpozná, bude svému dítěti fixovat patologii. Rodič musí být dobře instruován o tom, čeho má v terapii dosáhnout a čeho se naopak vyvarovat.

Kdy začít s terapií?

Vojtova metoda se aplikuje již u novorozenců, kteří vykazují známky nefyziologického vývoje. Optimální je zahájení terapie ještě před tím, než se v hybném projevu dítěte objeví náhradní pohybové vzory. Frekvence a délka terapie jsou zcela individuální, u kojenců probíhá většinou 4x denně. Program terapie musí být stanoven individuálně a prováděn s ohledem na možnosti dítěte. Stavy, u kterých lze Vojtovu metodu aplikovat, jsou uvedeny v sekci Indikace.

V případě dětí s DMO jsou k pohybovým problémům přidruženy také senzorické potíže. Častou komplikací bývá i epilepsie. Terapií bychom je proto neměli přetěžovat. Dítě by mělo mít dostatek času pro vlastní rozvoj.