Bobath koncept

Autory konceptu jsou manželé Bobathovi. Karel Bobath působil jako lékař (pediatr), jeho žena Berta byla fyzioterapeutkou. Terapeutický koncept vyvíjeli od 40. let 20. století ve Velké Británii. V roce 1951 založili Bobath centrum v Londýně a následně začali pořádat terapeutické kurzy pro odbornou veřejnost. Postupně se povědomí o Bobath konceptu dostalo i za hranice Evropy, kde je známý také jako neurovývojová léčba po zkratkou NDT (Neuro-Developmental Treatment).

Koncept se neustále rozvíjí. Přispívají k tomu jednak poznatky z výzkumu v oblasti neuroplasticity a řízení pohybu, jednak praktické zkušenosti terapeutů. V současnosti je nejrozšířenějším přístupem v rehabilitaci dětí s dětskou mozkovou obrnou (DMO). S úspěchem se aplikuje i u jiných neurologických stavů nejen dětských pacientů. Bobath koncept je funkčně orientovaný přístup. Terapie je zaměřená na řešení konkrétního problému dítěte („problem solving therapy“). Při vyšetření sledujeme, co dítě zvládne samo, jaké jsou jeho možnosti s dopomocí, co nezvládne vůbec. Samozřejmě nás zajímá i kvalita prováděného pohybu. Z výsledků vyšetření stanovujeme cíl, kterého chceme v terapii dosáhnout. Z pohledu hrubé motoriky zařazujeme dítě do příslušného stupně GMFCS (Gross Motor Function Classification System). Jedná se o klasifikační systém primárně určený pro děti s DMO.

Schopnost řídit polohu a pohyb těla v závislosti na motivaci se neobejde bez plynulé regulace svalového napětí. Tato vysoce komplexní funkce centrálního nervového systému (CNS) je realizována zcela automaticky na nevědomé úrovni. V Bobath konceptu je problematika svalového napětí klíčová. Terapií můžeme částečně ovlivnit mechanismy, které odpovídají za jeho řízení. Je důležité, aby terapie byla funkčně orientovaná, přičemž funkcí se rozumí aktivita, která je pro konkrétní věk typická. Požadavky na funkci se s vývojem jedince mění. Jako příklad si můžeme uvést úchopovou funkci horní končetiny. Aby si dítě mohlo vzít hračku, musí zaujmout odpovídající držení těla, které mu to umožní. Pokud tomu tak nebude, vývoj úchopu bude značně limitován. Dítě bude ochuzené o informace, které mu úchop a manipulace s hračkou přináší. Bude mít problémy i s vývojem senzomotoriky v oblasti úst, neboť na úchop je vázána aktivita zvaná „mouthing“ (explorace uchopených předmětů ústy). Senzomotorické zkušenosti, které dítě v rámci mouthingu získává, mají pozitivní vliv nejen na vývoj příjmu potravy a tekutin, ale následně i verbální komunikace (zejména ve vztahu k artikulaci). Z uvedeného příkladu lze vidět, jak spolu jednotlivé dovednosti souvisí. Prostřednictvím funkce dítě vstupuje do interakce se svým okolím, získává povědomí o vlastním těle a utváří si tělesné schéma. V rámci funkce získává stabilní motorické vzory.

V případě DMO má dítě omezené možnosti, jak se může vyrovnávat s podmínkami zevního prostředí. Neumí plynule měnit svalové napětí, je limitované v rovnovážných reakcích, má k dispozici jen omezené spektrum svalových souher, hybnost provází asociované reakce atd. Jeho senzomotorické zkušenosti vychází z patologických pohybů, které se opakováním neustále fixují. Proto je v Bobath konceptu tak zásadní tzv. „handling“.

Pokračování textu viz Handling v pojetí Bobath konceptu.